Výcvikový víkend Větřkovice 21.-23.9.

Konečně jsem se dostala k tomu, abych se zmínila o obranářském víkendu, který pořádali Romča a Jirka Zemanovi ve spolupráci s Martinem Uričařem, který měl na starosti samotný výcvik.
Ani nevím proč, ale od počátku jsme říkali, že pojedeme na Moravu. I když z toho nakonec až tak moc Morava nebyla, toto označení se už u nás ujmulo.
Na tento víkend jsme se těšili od okamžiku, kdy jsme se o něm dozvěděli na táboře v Roudné. Těšení trochu zkazilo, že jsme 14dní před akcí zjistili, že naše Zirunka začala opět a zase hárat. Naštěstí jsme tam mohli i tak, i když nám už dopředu bylo jasné, že její pohyb bude mezi ostatními psi značně omezen.
Na místo konání jsme to měli tentokrát trochu z ruky, jeli jsme až k Ostravě (tomu se ale opravdu Morava říkat nedá), což pro nás znamenalo vyjíždět něco po poledni, aby jsme tam byli na třetí, jak bylo avizováno, že by měl začínat výcvik. Jako tradičně jsme vyjeli taky podstatně později než jsme měli v plánu (bez buchty bychom přeci nemohli jet). A ještě že tak, jinak bychom tam byli o hodně dříve než kdokoliv jiný. A to jsme mysleli, že přijedeme jako poslední.
Ani nevím, kdy jsme nakonec vyjeli, jako obvykle jsem se ale cestou zase dobře vyspala. Povedlo se nám nalézt cílovou vesnici, kde jsme měli najít hřiště a za ním odbočit. Vesnici jsme projeli křížem krážem a hřiště nikde. Když už jsme si nevěděli rady, tak jsme volali Romče, která nám tedy moc neporadila :-). Pak nás napadlo zavolat Martinovi, který měl pořádat samotný výcvik. Od něj jsme se dozvěděli, že jsme v úplně jiné vesnici, takže jsme tam ani hřiště najít nemohli. Dojeli jsme do té vedlejší vesnice a než jsme stihli přemýšlet kam jet dál, zahlídli jsme u silnice auto Martina, tak jsme se za něj připojili a pak už za ním dojeli na místo určení. Jak jsme si mysleli, že dojedeme tradičně jako poslední, tak tam ještě nebyla ani noha.
Ale bylo hezky, tak jsme se zatím vyrazili projít se Zirunkou, aby se taky proběhla. I když vzhledem k počtu psů (kteří ale nepatřili k nám) jsme měli trochu obavy, aby se nějaký zákeřně nevyřítil zpoza rohu.
Romča s Jirkou dorazili s nějakým zpožděním, ale byli jsme rádi, že jsme se jich dočkali. Na večeři už nás bylo víc, ale pár účastníků dorazilo ještě pozdě večer a i druhý den.
Po večeři bylo první kolo kousání. Zirunka kvůli tomu hárání dlouho nikde nebyla, tak jsme byli zvědavý, jak se zachová. Taky poprvé měla postroj, tak se aspoň neškrtila na obojku. Odcházeli jsme vcelku spokojeni, chtělo by to cvičit ale častěji...Snad se nám povede toho figuranta u nás brzy sehnat.
Večer se pak posedělo a popilo. Protože jsme ale měli za sebou náročný víkend, tak jsme nevydrželi vzhůru dlouho. V noci jsme trochu litovali, že nemáme ty kamínka. Už byla docela zima.
Na dopoledne byla naplánovaná poslušnost. Vzhledem k tomu, že nás moc nebylo, chodili jsme postupně po jednom, kdy každý předvedl co umí a naopak mu bylo vytknuto, co by se mělo zlepšit. Nám jsou naše mezery vcelku jasné, ale zase jsme se dozvěděli nové fígle, jak ty problémy řešit.
Po obědě byly zase obrany. Bylo krásně a tak jsme obdivovali ostatní hafíky, jak jsou šikovní.
Po večeři nás čekalo opékání buřtíků a tak jsme si moc pochutnali a pokecali a taky něco popili. Někteří v tomto procesu vydrželi dlouho do rána, což mi tentokrát také nebyli. Znaveni jsme brzo odpadli. Ještě více než včera jsme litovali, že jsme si nevzali ten přímotop.
Neděle byla ve znamení balení a odjezdu domů. Ještě se zvládlo kolo obran, pak na oběd a zase domů. Čekala nás vcelku dlouhá cesta a mě pak večer ještě cesta do Prahy, takže jsme na nic nečekali, a hned jak jsme se rozloučili, tak jsme nasedli do auta a vyrazili.
Zirunka celou cestu opět prospala a já část opět s ní.
Víkend se nám moc líbil, kdybychom se ale nemuseli bát o Zirunku, tak by se tam nám i Zirunce líbilo určitě ještě víc.